25. listopadu 2012

25. listopadu 2012 v 15:40 |  My food and Diary
Dneska jsem vstávala kolem 9.

Sn: spánek
Sv: 9:25 - jogurt Dobré ráno meruňkový + tmavé cereálie (216)
Ob: 12:00 - kuřecí prsní řízek, bramborový salát (bylo mi z toho špatně)
Sv: 15:20 - štůdl (2x listkové těsto + tvaroh, 1x listové těsto + jablka a skořice)
Ve: nic

Pití: kafe s mlékem + 2 sladidla (1l), čaj ovocný a zelený (1,5l), voda s citronem (1l)




Holky nezabíjejte mě za tenhle jídelníček, ale od zítra se to zlepší, protože mám nový plán Ano už zase nový plán :D Ale který nesmím zkazit!!

PS: tento článek není o mně :), viď J ( ne promiň, to je moje chyba :* ♥ )

Dneska nemám psací náladu :( takže se omlouvám zlata :*, ale zítra Vás čeká článek :) Jen bych Vám asi tak řekla, že dneska u nás svítilo sluníčko a na teploměru bylo 18!! Takže se moje nálada trochu zlepšila :)

Jinak jsem na blogu angelblack.blog.cz narazila na článek: " Normální týden anorektičky". Nevím, jestli jste to některá četla, ale mě zaujal! Přečetla jsem ho už 4x a mohla bych ho číst pořád dokola :D. Asi to bude znít absurdně, ale mě se to líbí :*. Tak jsem se rozhodla, že vám ho semky zkopíruju :)
Váš názor holky?? Chcete takhle dopadnout a nebo ne??



"Normální" týden jedné anorektičky
Den první:
Vstávám a jsem strašlivě unavená, mám pocit, jako bych nespala devět hodin ale spíš tak jednu vteřinu. Všechno mě bolí. Při pohledu do zrcadla si říkám, že to bude zase pěkná "šichta", než ten svůj ksichtík uvedu do podoby obličeje. Oteklý, červený oči netečně hledí, jak další chomáče vlasů dopadají na zem, vedle těch, které vypadly už včera.
Točí se mi hlava. Oblíkám se a ve všem vypadám jako nemožná kráva. Tlustá kráva.
Snídaně?… Nestíhám.

V práci příšerný peklo. Prodávám mobilní služby, takže teď před Vánoci je to opravdu "těžká pohoda". Vařím si kafe. Kolikátý? Sakra, už asi třetí. Jídlo?… Nestíhám.
Nějaký zákazník mi vysvětluje svoje požadavky, na prodejně je hrozná fronta a najednou se rozbrečí dítě. "Sakra, sakra, sakra, ať přestane, praskne mi hlava." Tolik zvuků a tak moc nahlas, bolí mě to. Roztřesou se mi ruce, točí se mi hlava. A proč je tu pořád taková zima? Podívám se na kolegy. Všichni mají krátkej rukáv. Já mám košili s dlouhým, ještě vestu a třesu se po celém těle.
Konec, jedu domů. Ve vlaku sním jedno jablko. Dovleču se do bytu a hodím na sebe tepláky a triko. Dneska si dám jenom hodinu na rotopedu, protože na posilování už nemám sílu.
Den druhý:
Koupila jsem si knížku od MUDr. Krcha - Mentální anorexie. Jdu do kavárny a začínám číst. Objednám si latté a neperlivou vodu. Knížka na počátku popisuje zdravotní rizika nemoci a já při tom přemýšlím, jestli se do latté dává nízkotučné nebo polotučné mléko. Asi ho nevypiju. Číšník na mě zírá. "Na co čumíš?", říkám si v duchu a roztřesou se mi ruce. Rychle platím a letím do trafiky. Nevím proč. Odcházím s krabičkou cigaret. Nikdy jsem nekouřila.
Za odpoledne v práci jsem vykouřila pět cigaret. Všichni na mě divně koukají. Volá mi máma a ptá se, jestli jím. "Jo, mami jím, neboj," říkám do telefonu a stydím se za svoje lži. Dám si teda alespoň jogurt, abych tolik nelhala.
Večer jedu domů a koukám na svoje nohy. Mám odporně tlustý stehna, proto na mě asi každej tak civí. Doma cvičím hodinu a půl, musím ten tuk ze sebe dostat.
Den třetí:
Nemůžu vstát. Bolí mě snad každičkej kloub v těle. Volám do práce, že jsem zaspala a že dorazím později. Musím si dát snídani, jinak ten den nepřežiju. Uvařím si ranní kafe a u televize rychle sním dva rýžové chlebíky.
V práci průšvih. Udělala jsem chybu a jdu na pohovor k šéfovi. Dostanu pěkně vynadáno a ve finále mě vyhodí z kanceláře. Co mám dělat? Třesu se teď úplně celá a musím se dvacet minut dávat do pohody, než jsem schopná zase vyjít mezi lidi.
Stejně je všechny nenávidím. Jenom čumí, čumí na moje tělo. Mám přece taky mozek!!!! Říká se, že lidi se maj rádi pro to jaký jsou a ne pro to, jak vypadaj, tak proč mě pořád posuzujou podle vizáže? Za kolegyní přijde sestra a slyším, jak se jí ptá: "Vy máte novou kolegyni?" "Ne, to je přece Dáša." "A to se vrátila z koncentráku nebo co?" Smějou se.
No dobře. Večer hodinu cvičím a pak posiluju. Jdu si lehnout a začnu brečet. Všechno je špatně. Já jsem špatná, život je na nic, mám pocit, že jsem ztratila všechnu víru, touhy…Nenávidím se!!!
Chci nebejt a umřít.
Den čtvrtý:
Kupuju si šaty na ples. Ve všech vypadám naprosto hrozivě. Velikost S je mi velká a menší nemají. Při zkoušení v kabince uvažuju, jak co nejlíp spáchat sebevraždu. Nakonec si koupím tu nejmenší hrůzu a odcházím s pocitem, že MNĚ prostě nic slušet nemůže.
Mám sezení u psychiatra. Ptá se mě, kolik vážím. Lžu. Nemůžu prozradit svých 47 kilo, protože by mi zase začali vyhrožovat tím, že mě pošlou do léčebny. Dostávám dvě krabičky Prozacu a prášky na spaní. Hurá, mám to za sebou. Zapaluju si cigaretu. Mám hlad. Po cestě do práce si dám banán, který si pak vyčítám celé odpoledne. Vždyť je v něm tolik cukru!!!
Je mi zima, točí se mi hlava a cítím se dost divně. Z ničeho nic je mi do pláče. Brečím. Stojím u dveří záchoda, je mi špatně a najednou mám tmu před očima a proberu se až na zemi. Chvíli jsem si myslela, že teď už musím umřít. A pak zase uvidím odporné světlo, které mě pálí do očí. Proč mě sakra tak bolí oči? Domů mě odváží kolega. Celou cestu brečím a nejde mi přestat. Volám mámě. Je ze mě zoufalá, nemůže mi pomoct, ale jsem ráda, že slyším alespoň její uklidňující hlas. Pak usnu a v noci se asi pětkrát probudím, pořád mě pálí oči.
Den pátý:
Jdu k doktoru. Zjistí, že mám zánět spojivek. Nechápu, z čeho to může být. Tak si kapu do očí kapky, a je to hned trochu lepší. Jsem vyčerpaná. Oteklýma očima koukám na lidi okolo sebe a prosím o pomoc. Ale kdo mi pomůže, kdo? Znova se mi po tvářích koulí slzy jako hrachy. Chci si upravit vlasy, prohrábnu si je rukou a mezi prsty mi zůstanou další prameny. "Dost, Bože prosím DOST, já už nemůžu!!! Pomoc!!!" Jdu k holiči a nechám se ostříhat nakrátko. Docela to ujde. Teď už mě nepozná fakt nikdo.
Mám hroznou chuť na něco sladkého. Jdu si do lékárny koupit proteinovou tyčinku. Lékárnice mi jí podává přes pult a z mých roztřesených rukou padají na zem peníze. Tyčinka je výborná, sice už si jí teď vyčítám, ale sním jí. Říkám si, že jsem dobrá, a že se to už všechno obrací k lepšímu, protože jím. Doma si dám ještě jablko. A kafe. A pak mi lidi říkají, že nejím. Já jím. Zdravě. Ještě musím cvičit.
Den šestý:
Ráno dlouho ležím v posteli i když nespím. Jen tak se povaluju, nechce se mi nic dělat.
Večer jdu na ples, takže půl odpoledne věnuju tomu, abych vypadala k světu. Jo, docela to ujde: vlasy se mi povedly, make-up zakryl poslední stopy oteklosti. Oblíkám si šaty a jdu se podívat do zrcadla. Panebože! Vypadám hrozně. Jsem tlustá. Vždyť vypadám jako nějakej buřt!!! Nikam nejdu.
Kamarád na mě zvoní, přijel mě vyzvednout. Stojím v těch příšernejch šatech v předsíni a hystericky na něj řvu, že nikam nejedu. "Ty nevidíš, jak jsem ohavně tlustá? Všichni na mě budou ČUMĚT!!!!" Nakonec odjíždíme. Večer se kupodivu docela bavím, registruju ostatní holky, všechny jsou hubený. Ach jo! Musím asi víc cvičit. Při valčíku se mi hrozně točí hlava, musím si jít sednout, nechci zase omdlít. U stolu mi všichni nabízejí jednohubky! Fuj, vidím ten tlustej párek a chce se mi zvracet. Už abych byla doma. Tam jsem sama a nikdo na mě věčně neciví.
Den sedmý:
Je mi zima, tak si beru ještě jednu peřinu a jen tak po ránu ležím. Pak si prohlížím svoje tělo. Vystupujou mi kyčle a žebra. Na nohou mám několik modřin. Nějak se mi poslední dobou pořád dělají. Prsa taky nejsou největší, spíš placky a to jsem měla 75B. Jo, a taky menstruace by už možná měla přijít. Listuju zběsile kalendářem. Panebože už třetí měsíc nic, to je teda asi něco špatně.
Volá mi kamarád a zve mě na kafe. Jdeme do kavárny a já si objednám palačinku. "Bez šlehačky a bez sirupu, jenom ovoce!", nabádám servírku a ta kroutí hlavou. Sním jí celou a mám hrozně nafouklý břicho, tlačí mě to a dělá se mi zle.
Jdeme se projít, kamarád mi vypráví, co nového se událo a já přemýšlím, kde se vyzvracím. Vydržím to až domů, rychle se rozloučím. Posílám palačinku na dno záchoda. Sedím u mísy a začínám brečet. Další tejden je za mnou, ale nevím, kolik jich ještě můžu takhle prožít. Už nemám sílu. Už nechci jít dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jituška♥ Jituška♥ | Web | 25. listopadu 2012 v 17:04 | Reagovat

Však ten jídelníček není tak špatný zase :) nemusíš se kvůli tomu trápit. Určitě nevypadáš jako tlustá kráva, rozhodně si to nikdo z nás nemyslí :) muselo to být hrozné v té práci, ale hlavně že jsi to zvládla. Nejíš kvůli tomu že si myslíš, že jsi tlustá? To je velká chyba :( já vím, že já mám tlusté nohy a břicho a zadek mám jako balón, ale jím a snažím se zdravě a ty bys měla také :) mrzí mě to, procházíš si těžkým obdobím jak tak koukám, ale v tomhle ti já neporadím, myslela jsem, že je to něco jiného, že jsi selhala kvůli sladkému, ale když teď vím, že vážíš 47 Kg? není to trošku málo. Možná by ti pomohlo, kdyby jsi na tu léčebnu zašla sama. Je to těžké, já vím, prošla jsem si tím samém, měla jsem 40 Kg a máma mě vezla do nemocnice, kde mě cpali jídlem a v tu chvíli člověk prostě nemůže jíst, svírá s emu hrdlo a je mu zle když pomyslí na něco sladkého, ale věřím a pevně doufám, že to dokážeš! Pomáhala jsem spoustě holkám, aby zhubli zdravou cestou, doufám, že ty alespoň trošku přibereš. Je mi tě líto. Víš proč na tebe koukají? Taky jsem na to přišla až později, ale představ si, že tvůj mozek tebe vidí jako nejtlustší holku a ty hubneš do extrému, ale ostatní tě vidí jako anorektičku, to slovo nemám ráda, ale je to tak. Zkus se nad tím zamyslet, jak vypadáš ve skutečnosti a jak se vidíš ty sama. Pomůže to. Zkus se zeptat ostatních, nebo rodiny. Nechápu to. Je to období a já si ho též prožila,a le ty jdeš do extrému. :/

2 Oxy Oxy | Web | 25. listopadu 2012 v 17:33 | Reagovat

Tak nás na intru, díkybohu, neontrolujou. Asi ybch zcvokla :D Knedlíky, ty nevedu vůbec a když máme třeba rizoto, tak vyberu jen maso a zeleninu :D Zbytek ende :D Apečivo po večeři? Ještě ani jednou jsem si ho nevzala! :D

Tyjo, to je brutální příběh. Já se asi nikdy nechci dopracovat na úroveň takový beznaděje a zhnusení sebe samotné .. Padání vlasů. Mých krásných a milovaných vlasů! To ne :/
Na druhou stranu, má něco do sebe a rozhodně si ho ješě párkrát přečtu :-D

3 Jituška♥ Jituška♥ | Web | 25. listopadu 2012 v 17:56 | Reagovat

ježiši tak to se omlouvám :) :D ale i tak je to pravdivé co jsem psala :)

4 Rose Rose | Web | 25. listopadu 2012 v 18:28 | Reagovat

Ten tvůj jídelníček není špatný ;))
A ten příběh je docela hustej...

5 littlebitofme littlebitofme | Web | 25. listopadu 2012 v 23:39 | Reagovat

Celkem fajn jídelníček a příběh? Hustý, přečetla jsem ho snad jedním dechcem. Nechtěla bys spřátelit?:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama